Leden 2007

Rozvrhy hodin

25. ledna 2007 v 18:55 | Leito
Tak když je ten školní rok tak sem vyrobila pár rozvrhů hodin , které najdete tady :http://ourwallsforever.blog.cz/galerie/rozvrhy-hodin

Povídka - Bittersweet win, 1.kapitola

16. ledna 2007 v 19:03 | Buff |  Buff's fiction
Ahojki... tak bych chtěla pro změnu něco přidat i já a je to...(chvilka napětí)... POVÍDKA!! Jo, konečně jste se ode mě dočkali nějaký povídky... Tak tady je a jmenuje se :

Bittersweet win

Tuto povídku bych ráda věnovala těm, kteří milují B/A a D/S… a taky těm, kterým jsem několikrát ublížila… nechtěně, ale přece…
"Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň."

Kirgizské přísloví

1.kapitola

Řím

Seděla v okně a vnímala sladkou vůni letní noci. Nemyslela, jen naslouchala tichému vánku, který šeptal JEHO jméno. Angel.
Už dávno bylo po zničení jejího Sunnydale a ona trčí tady v Římě místo toho, aby byla s Angelem… a co Spike? Ten je někde zašitej s ním… v L.A. … Zavřela oči. Stekla jí po tváři jedna osamělá a trpká slza… v mozku se jí přehrávala jedna a tatáž samá věta : Nevzdám se! "Jo, to se lehce řekne…" prohodila sarkasticky do noci. Chyběl jí. Chyběli jí oba. A pak Dawn… té chyběl Spike snad víc než jí samotné. Až teď pochopila, že Dawn se do Spika vážně zamilovala… "Aspoň je poznat, že je má sestra…" usmála se. Z dalšího snění ji probudilo lehké klepání na dveře. Dawn. "Můžu dál?" zeptala se tiše do jemně osvětleného pokoje. Buffy kývla. Pomalu se tedy vkradla do jejího pokoje a šla přímo k ní. "Víš," začala opatrně Dawnie. "nebudu se ptát, proč nespíš, když to vím. Já… chybí mi…" zadívala se do malého světýlka lampičky. "Vím Dawnie… i mně… oba… ale… nejde to…" po této větě se prudce otočila na Buffy. "Nejde? NEJDE? Buffy, to… JDE! MUSÍ TO JÍT! Nehodlám se jen tak vzdát! Miluju ho! Miluju…" rozhořčila se Dawn. "Klid, uklidni se, sestřičko…" "NE!" skočila jí do řeči. "Neuklidním se, dokud Spika neuvidím živého a zdravého!" mírně začínala křičet. "Dawn!" okřikla ji Buffy. "Dawn, já… já to nějak zařídím… nějak to udělám a je mi jedno jak! A už se prosím nevztekej, ano?" podívala se na ni s odhodláním v očích. "Ano, Buffy… já jen…" "Neomlouvej se. Vím, co to je… vím, co to je, někoho milovat…" Buffy si Dawn stulila k sobě. "Díky… mám Tě ráda." "Já Tebe taky." Usmála se na Dawn. Viděla v ní kousek sebe - kousek té praštěné školačky, kousek dospělé ženy, kousek dítěte, kousek svého druhého já… kousek jí samotné… a také kus jejího života a světa, do kterého patří.
Pousmála se, když spatřila svou malou sestřičku spokojeně chrupat na jejím rameni.
L.A.
L.A. … Los Angeles… Město Andělů… Město dvou osamělých padlých andělů…
Ležel na posteli a koukal do stropu. Jediné, na co dokázal souběžně myslet, byla Buffy. Její vůni měl v sobě od okamžiku, kdy se poprvé setkali. Snil o ní, míval s ní sny každou, každičkou noc. Zavřel oči, ale nemohl usnout. Něco mu v tom bránilo… kdyby tak věděl co.
Před očima měl každý její záhyb a obrys těla, její zlatavé vlasy, smaragdové oči, plné rty… avšak - z jeho snění ho vytrhl, jako vždy, neurvale Spike s whisky v ruce.
"Ty nespíš?" zeptal se přiopile Spike. "A jak bych mohl, když mi takhle vtrhneš do bytu?" osočil se Angel. "No jo, kámo… Život je boj, a ty musíš bojovat do tý doby, dokud se tenhle svět sám nedožene k záhubě…" napil se. "Víš, Spiku… dneska nemám na tvoje přechytralý kecy žaludek… tak si dej laskavě zpátečku." "O-o-o, pan Bručounek nemá náladičku si pokecat o životě… na, napij se. Bude ti fajn." Spike podal Angelovi skleničku i láhev. "Jo, stejně jako tobě, co? Hele, kámo, já nestojím o trapný předvádění před tebou ve stavu totální vypatlanosti a ranním zesměšňováním před zaměstnanci… Takže ne, díky." Odsunul skleničku s whisky na stůl. Spike se svalil do křesla. "No, čeče, že mě to nenapadlo dřív. Myslíš na naši sladkou blonďatou Přemožitelku. Ou, sorry, jestli jsem tě vyrušil z, ehm, snění." Spikovy ruce sjely ke kalhotám a naznačily pěkně nechutnou věc. Angel se na chvíli z toho, co Spike předváděl, radši otočil, protože dnešní noc neměl v plánu se pozvracet. "Promiň Spiku, ale tohle,…" ukázal na jeho ruce. "tohle přede mnou už nikdy nedělej." Spike se jen zasmál a nechal toho. Angel se otočil zpět a uviděl jeho odporný úšklebek. "Ale no tak, princátko, neříkej, že, když na ni myslíš, občas si ho nevyhoníš… Vždyť je to úplně normální věc. To já, když…" Angel Spika radši okamžitě zarazil. "Cože? Nejsi náhodou náměsíčný?" změřil si ho pohledem a pokračoval : "Víš, já od tebe nepotřebuju žádný přednášky o… o uspokojování. A už vůbec nechci slyšet o tom, co ty. Takže buď půjdeš sám dobrovolně do svýho bytu, nebo tě tam vlastnoručně dokopu. Vyber si," vstal a čekal na jeho reakci. "No jo, no jo, svalovče… už jdu…" otočil se a se špatnou rovnováhou vyšel ze dveří. Angel za ním zabouchl dveře, znechuceně nad ním zakroutil hlavou a šel přímo do postele. Tam, jako zázrakem, usnul.
Probudil se. V mysli mu odeznívá slast ze snu, ve kterém byla, jak jinak, Buffy. Cítí se nějak podezřele.
Vyleze z postele a jde ke skříni, odkud si vytáhne svou nejoblíbenější košili - černou. Usměje se, obleče si kalhoty a vydá se do kuchyně. Tam už na něj čeká Spike s, už, ohřátou krví v hrnku na kafe. "Ty? Co tu děláš?" pronesl Angel rozmrzele. "Nazdar, jo, taky se mám dobře…" prohodí k němu Spike otráveně. "Sarkasmus ti po ránu nesluší, Spikey. Tak co tu děláš?" opřel se o stůl a napil se teplé krve. "Přišel jsem jen omrknout naši šťastně spící Šípkovou Růženku." "Aha… a proč si mi dělal snídani?" tohle se Angelovi zdálo víc jak podezřelé. "No, původně jsem si ohříval krev jen pro sebe, ale jsem přece 'hodnej' hoch. Připravil jsem i tobě. Navíc, pokazila se mi lednička a mikrovlnka, tak jsem si sem přenes svý zásoby." "Nevím, jestli tě mám začít mít rád, nebo ještě víc nenávidět - Cos provedl?" "Já? Nic…" odpověděl nevinným tonem blonďák. "Poslouchej mě dobře - jestli chceš být naživu ještě nějaký to století, tak mi okamžitě řekneš, cos udělal,…" "Přečetl jsem si vzkazy na tvým záznamníku…" řekl tiše. Angel se zakuckal a položil hrnek na stůl, o který se před chvílí opíral. Měl pocit, jako by vyletěl z kůže. Chytil Spika pod krkem a přirazil jej ke zdi. "Kolik?" pronesl s ledovým klidem Angel. "Co kolik?" stisk přitlačil. "Kolik sis jich přečetl a od koho. A nedělej blbýho, radioaktivní idiote!" "2… od Buffy." "COŽE?!" Angel byl zmatený. "Jo, nagelovaná hlavo! Od Buffy. Chce se s tebou sejít… teda i se mnou." Angel ho pustil a Spike si promnul krk. "Co říkala? Teda, co chtěla? Přesně?!" "Můžeš si to poslechnout, jestli chceš. Máš to tam." Nevěřícně a mlčky přikývl. Pořád ale nevěřil tomu, že se Buffy ozvala. Přece jen… bylo to už dávno, co…
"Angele? Tak jdeš?" prohodil Spike k Angelovi, který napodoboval kůl v plotě. "Jo…" zamručel a vydal se za ním. Pořád tomu ale nemohl uvěřit. 'Co když si ten idiot ze mě dělá jen dobrý den?' problesklo mu hlavou, i když malou naději v tom viděl. V momentě, kdy přišel k telefonu, zmocnila se ho lehká panika. Úplně stejná, když…
"Budeš ten telefon jen sledovat, nebo ho začneš i používat? Ale pokud ne, možná ti uteče… třeba mu narostou nožičky…" řekl posměšně Spike na Angelovu adresu.Ten jen něco výhružně zavrčel, ale očividně to zabralo, když Spike ztichnul. Zapnul ten zpropadený záznamník a z něj se ozvalo : "Máte nový vzkaz." Angel se podíval na Spika, ten jen pokrčil rameny. Tak ho tedy spustil. Ozval se ten sametový hlas, který tak dobře znal. Byla to Buffy.
"Ahoj… Angele… já… no, chtěla bych si s tebou o něčem promluvit. Už je to dlouho, co… no, Ty víš. Potřebuju Tě vidět a všechno si ujasnit. Až budeš mít čas, ozvi se, prosím. Jo, a vyřiď Spikovi, ať jede s Tebou. Mám pro něj překvapení. - Buffy, řekni, že to jsem… - Ticho! Prostě mu vyřiď, ať jede s Tebou. Pa, Buffy." Angel nevěřil vlastním uším… nevěřil, že to, co právě slyšel, byla Buffy. "Buffy se se mnou chce sejít… chce mě vidět, i po tom všem. Jak mi to jen dokázala odpustit… to nechápu…" mumlal Angel nechápavě. "Co? Po čem? Cos jí zas udělal, do prdele? Vy jste se… vy dva jste se setkali? A mně si o tom nic neřekl? Neřekl jsi mi, žes byl s Buffy?" zuřil Spike, když Angel po skoro každé otázce kýval kladně. Nevydržel to, a pořádnou Angelovi vrazil. "Do prdele, Spiku! To bylo jen mezi mnou a Buffy! Ty… ty v našem vztahu nehraješ žádnou roli! Chápeš?" "Ty jsi jí zase ublížil?" podíval se na Angela, jako by ho chtěl zabít… ne, jako by… teď chtěl Angela opravdu zabít. "Já… skoro jsme se spolu pomilovali… ale vlastně, proč ti to já všechno vysvětluju? Tak jsem to zas všechno zkazil… no, dělej, na co čekáš? Vylij si na mně zlost, klidně mě i zabij… Posluš si." Angel se postavil Spikovi tváří v tvář. Ten na něj jen hleděl z otevřenou pusou a nevěřil tomu, co právě slyšel. "Takže… vy dva jste si to málem rozdali?" "Jo…" odpověděl Angel klidně. "Co - cože? Fakt? Ty… tys ní měl sex?" "No, skoro…" zase klidně. "Aha… takže kvůli tomu jste se pohádali? Kvůli tý tvý kletbičce?" Angel zavrčel, protože Spikův ton zněl víc, jak výsměšně. "Ne… kvůli tomu ne… Bylo to kvůli dalšímu odchodu… dalšímu mému odchodu. Už chápeš, ty nadutče?" "Takže… ty ses s ní málem vyspal, a pak chtěl odejít?" "Ty nevíš, co to je, mít duši za trest a nějakým debilním kouzlem, která stejně hned zmizí, když prožiješ největší štěstí se ženou, kterou miluješ víc, než cokoli a kohokoli na světě… a i víc, než svůj vlastní zpackaný život… nevíš, co to je. A radši ani vědět nechtěj. Tohle bych nepřál ani tobě, kamaráde… tohle ne." Dořekl svůj 'proslov' a šel do své ložnice. Zabouchl dveře za sebou takovou ránou, že sebou Spike trhl. Pořád byl z toho všeho, co Angel právě řekl, zmatený a mimo. Chápal to, chápal jeho, chápal i Buffy, ale nechtěl si to připustit. Radši odešel dolů do kanceláře a Angela nechal samotného v jeho bytě.
**
Probudily ji sluneční paprsky prosvítající přes tenké a světlé závěsy. Promnula si oči a podívala se na budík - 7:45. Sedla si a rozhýbala svůj ztuhlý krk. V pyžamu odcupitala do kuchyně s příšernou chutí na kafe. Jen, co tam přišla, kávová vůně ji přímo praštila do nosu a na stole byl položený vzkaz :
Dobré ráno, Buffy. Promiň, ale musela jsem do školy dřív. Prosím, nezlob se, večer ti to nějak vynahradím. Jo, a abych nezapomněla - snídani máš na stole a kafe v kávovaru. Zatím se měj, pa, Dawnie.
'Hm, fajn… Čekám, že přijdeš s pizzou a nějakým dobrým filmem. No, ale co už. Přednášku mám až v deset… co mám dělat do tý doby…' oči se jí stočily k telefonu. 'Ne… nezavolám mu… ne!' promítala si v mysli svoje slova. 'NE! NE! NE!' přemáhala se asi půl hodiny, ale… stejně šáhla po telefonu a vytočila Angelovo číslo. Čekala, čekala a čekala… ale přece jen, zvedl ho. "Spiku, už jsem ti snad vysvětlil dost zřetelně, že- " "Angele, to…" "Buffy…" "Ano, jsem to já… chtěla jsem jen vědět, jestli- " "Jestli jsem dostal od Tebe ten vzkaz… jo. Buffy, já… nechápu to. Ty ses ozvala i po tom,co- " "Angele, prosím… nevracej se k tomu. Co se stalo, stalo se. Nezměníme to. Já jen chci… chci začít od úplného začátku… chci… chci Tě zpátky, Angele. Pořád Tě miluju, a nikdy nepřestanu. Já… snažila jsem se navázat vztah s někým normálním… nešlo to. Vždyť já sama nejsem normální. Jsem Přemožitelka a nedokážu fungovat s někým, kdo je obyčejný člověk. Potřebuju dobrodružství, vášeň, jistotu… potřebuju Tebe." "Buffy, já… nevím, co mám dělat, co mám říct… Jsem šíleně zaskočený, já…" dál už nebyl schopný slov. "Angele, já vím. Prostě… se jen rozhodni, kdy a kde. Jestli v L.A. nebo v Římě. A pak… pak mi dej vědět, jak ses domluvil se Spikem. A… pozdravuj ho. Jinak - Dawn vás chce taky vidět. Hlavně Spika. Ale neříkej mu to. Tak ahoj, měj se." "Ahoj… Buffy." Zavěsili. 'Uf… zvládla jsem to. No, nebylo to tak těžký. Už jen musím čekat, až mi zavolá zpátky… teda jestli zavolá… a jak se vlastně domluví se Spikem. Dawnie bude nadšená. Ach jo - proč mi to docvaklo až teď? Vždyť ho milovala už od dětství… no, už se tím radši nebudu zabývat. Půjdu se chystat na tu přednášku. Dneska bych neměla přijít pozdě… Sakra, odkdy trpím samomluvou?' říkala si pro sebe, když stoupala nahoru po schodech do koupelny. Dumala nad tím, co to dělá, co právě udělala, a co hodlá dělat. Až teď si uvědomila, že je 9:00, tak snad trhla rekord v upravování se. Oblékla se, vzala si věci, klíče od auta a běžela ven. Nastartovala a jela na tu proklatou přednášku.
Byla rozmrzelá a unavená. Přednášky, které měla po sobě, jí trvaly 4 hodiny.
Buffy přijela před dům a zaparkovala. Vzala si věci z auta a šla domů… v hlavě jí našuškávalo, že má vzkaz na záznamníku… od Angela… nebo možná Spika. Otevřela a vešla dovnitř. "Dawn, jsi doma?" zavolala nahoru. "Jo…" a sešla se schodů. "Ahoj." Pozdravila Buffy. "Ahoj Dawnie. Tak co škola? Něco nového?" odložila si bundu na věšák a šla přímo do obýváku. "No ani ne. Jen jsem dostala pár nabídek na rande, ale odmítla je." Když Dawn mluvila, následovala Buffy. Obě si sedly na pohovku. "Fakt? A proč?" "Proč jsem je odmítla? Chceš to říct, nebo odpověď znáš?" "Aha… náš milovaný básník…" zasmála se Buffy, ale Dawn po ní hodila polštář. "Hele! Já taky neurážím toho tvýho filozofickýho malíře!" Buffy se zamračila. "Angel není filozof! A malíř… no to, že nádherně kreslí a maluje ještě neznamená, že je malíř… Víš, Dawnie?!" oplatila jí hod polštářem. "Takže válku, jo?!" řekla Dawn, když po Buffy házela další polštář. Ta jen přikývla a tak začala 'hra'.
**
Angel položil telefon, zůstal zkoprněle stát a hypnotizoval zeď. Po pár minutách se ale vzpamatoval, opustil svůj 'důlek', dooblékal se a hnal si to přímo do kanceláře. Na recepci viděl Harmony, samozřejmě celou v růžovém, která se horlivě hádala s telefonem a přitom si klidně pilovala nehty. Obešel ji, byl rád, že si ho nevšimla. Vklouzl do své kanceláře a na stole spatřil holdu papírů. Zasedl za něj a vzal do ruky telefon : "Ahoj Wesi… Je tam někde poblíž Spike?… V laboratoři? S Fred?… Dobře. … Jo, pošli ho za mnou, prosím… Jo, potom ti to řeknu… Wesi!… Jo, díky, zatím." Zavěsil. Otevřel si schránku a začal si pročítat emaily. Za chvilku se přiřítil Spike. "Zdar šéfe, tak co se děje?" Angel ani neodtrhnul oči od monitoru a začal mluvit : "Volala mi Buffy. Mám se s tebou domluvit, kdy a kde se sejdeme. Jo, a mám tě pozdravovat od Dawnie…" Při vyslovení tohohle jména Spika zamrazilo. Uvědomil si to až pozdě… miloval Dawn, jenže si to nechtěl přiznat. Buffy miloval taky, ale Dawn měl přece jen k sobě blíž… miloval ji jednoduše víc. A ona ho pozdravovala… co když… ho miluje taky… ne, určitě má nějakýho chlapa… 'Do háje!' zaklel si v mysli. Z jeho zamyšlení ho vytrhlo až Angelovo odkašlání. "Co je, namachrovanče? Seš nemocnej? Nebo ti snad uvízla plazma v krku z dnešní snídaně?" řekl sarkasticky Kapitán Peroxid. "Ha-ha, to bylo směšný… jsem se strašně nasmál, bílá krvinko…" "No co?" pokrčil Spike rameny. "Tak kdy a kde?" "Řím… hm… příští týden?" "Tak jo…" Spike na Angela vyvalil svoje studánkové oči. "Co? Ty jo, to chce potlesk! Poprvý, cos mi neodporoval… to by chtělo… panáka?" vyndal rum z vnitřní kapsy pláště. "Ty si klidně dej, já nechci… Jo a mám tady pro tebe nějakou práci…" ukázal na papíry povalující se na stole. "Asi to vypiju rovnou všechno a z flašky…" při pohledu na Spikovu grimasu se chtělo Angelovi děsně smát. Ale překonal to. "No, na co ještě čekáš, odbarvenče? Šup do práce, ať to máš hotový co nejdřív…" "Tak tohle tě vyjde draho, kámo…" Spike se na něj podíval nenávistným pohledem, ale Angel se jen 'jedovatě' usmál. "A co bys chtěl, ty paličáku?" "Co myslíš? Jedna bohatá noc s blonďatou Přemožitelkou? Hm?" Angel při slovech 'Jedna bohatá noc s blonďatou Přemožitelkou' zavrčel a bouchl do stolu tak, že nadskočil. "Ještě jedna zmínka o Buffy, a- " Jenže Spike mu skočil do řeči. "…-Tak co? Zavelíš k dalšímu útěku?" "TAK A DOST! Cekneš, já rozmlátím tenhle stůl, vlastnoručně ho rozštípu na malý kolíky a pomalu je do tebe budu rýt! A budu se v tom vyžívat!" Angel zuřil a pěnil tak, že si Spike uvědomil, že zašel moc daleko. Omluvně pokrčil rameny, pusou naznačil něco jako "Sorry.", sebral papíry ze stolu a raději šel k sobě. Angel hodil na dveře nenávistný pohled, ale sedl si zpět za stůl. Jak tak pročítal emaily, narazil na jednu neznámou adresu. Otevřel ho a hned se začetl. Po pár větách pochopil, že je od Buffy. "Odkud má můj e-mail?" pak mu to docvaklo. "Aha… Will…" dočetl jej, musel se pro sebe usmát a hned jí chtěl odepisovat, když v tom vletěla do jeho kanceláře Harm : "Angele, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale shánějí tě na recepci." "Kdo? A vůbec, proč si mi to nezavolala?" "Nepředstavili se, a prý je to důležité…" "Ty je náhodou neznáš?" "Podobají se na někoho, koho jsem dobře znala…" ošila se, vypadala rozrušeně. "Tak mi je zavolej."

Dokonalá bouře

14. ledna 2007 v 17:48 | Leito
Další mininovinka, tentokrát je to wall k filmu Perfect storm (Dokonalá bouře)

Čtyři bratři- wallpaper

12. ledna 2007 v 17:03 | Leito
Dneska jen taková maličkost, jeden wallpaper k moc pěknýmu thrilleru Four brothers (Čtyři bratři)

Povídka :)

7. ledna 2007 v 19:41 | Leito |  Lei's fiction
14.12.
Je tu tma, zima a mokro.Postel je strašně tvrdá, židle i stůl křivý a rozviklaný.Přes zamřížovaný okno je vidět akorát měsíc kterej sem tam vypluj zpod černejch mraků.Připadám si tu spíš jak ve vězení.A to tu mám bejt dobrovolně."Kvůli tátovi" řek sem jim, když se mě ptali proč sem v armádě.Řek sem jim pravdu.Že ho zabili. Ve válce. Byl člen speciální jednotky.Kapitán.Brzo ho měli povýšit.A pak byl mrtvej. Domu přišel jenom dopis…
Ale to není ten pravej důvod. Vlastně sám nevim co tu dělám. Možná sem se chtěl pomstít.Moje blbost. Včera sme to zas schytali. Seržant mě nejspíš nesnáší. A Reda taky. Je divnej. Pochybuju že by uběh pět kiláků v dešti a tý hrozný zimě. A to sme se s Redem zpozdili jen o tři minuty. Tentokrát jsme nemuseli škrábat brambory pro celou jednotku. Dvěstě kliků s báglem na zádech. Venku. V dešti. To už mám radši i ty zatracený brambory. A Reda. Je fajn. Tmavovlasej , vysokej, občas mám pocit že se po ránu nečeše. Ale uznávám, to rozcuchaný háro mu sekne. Na vycházkách se za nim otočí snad každá. A navíc dobře střílí. Ale to já taky. Jednou se zmínil, že prej chce bejt spisovatel. Divný. Na vojáka…
17.12.
Nesnášim to tu.Nemaj tu ani bar. A vycházky mi zatrhli. Seržant si asi stěžoval. Dneska mi řek že prej mám hubu plnou keců, ale umim kulový. Je to blb.Aspoň si našel někoho dalšího do koho může rejt. Eric. Není moc chytrej. Až moc sebejistej. Já jenom já. Netrefí terč ani na deset metrů. Připomíná mi jednoho boxera. Jenže ten nebyl blonďatej. A furt cvičí. Nevypadá na kulturistu , ale u triček se mu pomalu ale jistě rvou rukávy. Měl by si nafasovat větší. Už sem mu to řikal. Jenže on ne. Jistě. Ve většim triku by tak nevynikly jeho svaly. Děsně si na nich zakládá. Ale zase mi většinou drží místo v jídelně. Občas řekne i něco smysluplnýho. Ale jenom občas. Ptali sme se ho proč šel do armády.Prej se na to hodí nejvíc. Asi má pravdu…
24.12.
Vzbudili nás v půl pátý. "Okamžitě sbalit a seřadit venku. Máte na to pět minut!" Výjimečně nepršelo. Že by snad konečně trocha štěstí? Ani náhodou. A to maj bejt vánoce. Ani sme se pořádně neseřadili, začali nás cpát do náklaďáků. Nikdo nevěděl co se dějě. Někdo řikal že prej převoz. Zaslech jsem ale že na frontě chybí lidi a doplňujou. A eště něco…nácvik nebo bombardování, už nevím. Nějakej kluk tam hystericky ječel. Nacpali ho k nám. Vinc. Mladej, malej, měl trochu křivej nos a zvláštní oči.Takový nervozni .Celej se klepal a jen po nás koukal. Jako by se nás bál.
Red s Ericem se cestou málem porvali. Kvůli kartám. Jo. V tom byl Red dobrej. Seděl sem mezi nima. Takže sme se za chvíli rvali všichni tři. Řidič to asi slyšel. Došel si na nás a mě s Redem vyhodil . Museli sme běžet za náklaďákem. Stejně jel pomalu. A ještě začlo zas lejt…
27.12.
Vyklopili nás z náklaďáku u cedule s nápisem S.T.C. Nikdo nevěděl kde jsme. Vrazili nám mapu, nějakou obálku a v dešti nás poslali asi tři kilometry přes les, až k nevysokýmu šedivýmu baráku. Prej velitelství. Odevzdali jsme tam obálku a jen co si jí ten děda přečet, poslal na nás tři chlápky. Rozdělili si nás do skupin. Zůstal jsem s Redem,Ericem a Vincem. Ještě k nám přistrčili Jacka. Málomluvnej, vlasy ostříhaný po vojensku na ježka, ale chytrej. Ještě ten den nám vrazili nenabitý samopaly a devítky se slepejma nábojema a poslali nás do lesa. Jako že nějaký cvičení. Čtyři stanoviště, mokro a zima.
Trvalo dva dny než jsme se vrátili. Jediný co si pak pamatuju je, že jsem spal jak zabitej…
4.1.
Celej tejden do nás rvali všecko co budem potřebovat na frontě. Skoro jsme nespali. Všichni jsou utahaný. Jack se ukázal jako fajn kluk. Pomáhá Vincovi s báglem a se všim. Za to jsem mu vděčnej. Dneska nás zas převezli. Jenom nás pět. Vyložili nás u dalšího divnýho baráku. Tady se asi jiný nestavěj. Jeden vojín už tam na nás čekal. Odvedl nás do kanceláře. Za stolem tam seděl takovej dědula, šedý vlasy, brejličky na nose a na zdi plastová ryba. Představil se jako velitel tábora. Poslal nás na rádoby hřiště za budovou. Tři týpci tam hráli basket. Jakoby se nic nedělo. Skoro jako kdyby tu byli na prázdninách. Představil nám je. Jeden poručík, ten druhej se jmenoval Will. A nakonec doktůrek. Ukázali nám pokoje i jídelnu.Nafasovali jsme i nový trika a kalhoty. Však už bylo načase…
6.1.
Tak prej jsme Delta tým. Fajn. Poručík je pohodovej. Moc ho nevídám takže jsem se s nim nestihl ani pohádat. První úspěch. Will je trochu ukecanej. Ptali jsme se ho, proč šel do armády. "Kvůli penězům." A má rodinu. Ženu a půlroční děcko. Holku. Jmenuje se Lissa. Měl by být doma a starat se o rodinu a přitom tvrdne tady. Doktůrek je fajn. Jmenuje se Doug. Ve skutečnosti je jen zdravotník. Ale to je tu každýmu jedno…
8.1.
Vinc se konečně naučil pořádně střílet. Aspoň už trefí terč. Stejně tak Eric. Velkou zásluhu na tom má Will. Má trpělivosti na rozdávání…
13.1.
Předevčírem to bylo ještě dobrý. Hezky v táboře, celkem v suchu a teple. Včera nás poslali do akce. Vysadili nás vrtulníkem někde v poli uprostřed džungle. Že se máme dostat do nějaký vesnice. Je tam člověk, kterýho pak musíme dostat na základnu. I s jeho dětma. Bude tam na nás čekat vrtulník. A že si máme dávat pozor na domorodce.Vzbouřenci, co se jim nelíbilo jak si žijou a tak teď radši střílej a vražděj všechny kolem…
14.1.
Pochodovali jsme celej den a kus noci.Spíme vždycky jen hodinu. Mám hlad a je mi zima. Jack půl cesty nesl Vincův bágl. Vlastně Jacka obdivuju. I když toho moc nenamluví…
16.1.
Asi nejhorší den. Přehrávám si to furt dokola. Stáli jsme uprostřed lesa. A Vinc do mě fiurt hučí. Že prej tam něco je. Jenom sem ho odbyl a otočil se k němu zády. O vteřinu později byl mrtvej. Kulka přímo do hlavy. Vlastně to bylo poprvý co jsem bojoval naostro. Zatím to byly jen cvičení. Domorodci střílej dobře. Red to chytil do ramene, poručík nad koleno. Ale schovali jsme se jim. U nějaký skály. Doug je dobrej. Pomoh Redovi i poručíkovi. Tak mohli jít s náma dál. Teď už je tma. Dvě hodiny sme se museli plazit v blátě…Padesát metrů za dvě hodiny. Pak stavět tábor…
17.1.
Eric udělal večeři. A pak hodinu spát. S hlídkama. Pak hned vstávat, sbalit a běžet. Několik kilometrů nic. A začlo to znova. Výstřel,a ve stromě u kterýho jsem stál byla díra. Stříleli jsme po sobě dlouho. Nevím přesně jak dlouho ale zdálo se to jako několik hodin. Střílet, přeběhnout, stáhnout se, ustoupit , zakleknout a zase střílet. Posouvali jsme se tak celej den. K večeru přestalo pršet. Aspoň něco. Ale měl jsem štěstí.Trefili mě do ruky,ale je to jen škrábnutí. "Na to se neumírá" řek mi Doug. Je to sice nepříjemný, ale dá se to přežít. Zítra to snad bude všechno jiný…
19.1.
Neskutečně dlouhý dva dny. Domorodci sou vychytralý. Narvali pytel výbušninama a házeli to po nás. Netrefili se. Ale zahnali nás někam kam jsme vůbec nechtěli. Místo jednoho dne jdem dva. A jiným směrem. Musíme je obejít velkym obloukem. Takže budem mít zpoždění. Ale jsme už blízko. Už jen pár kilometrů. Byl tam obrovskej kopec. Jak lilo, byl jak blátivej tobogán. Jack uklouz. Spadnul a zlomil si zápěstí. Ale střílet může. Zítra už budem ve vesnici. Zítra…
27.1.
Šli jsme i přes noc. Pěkně opatrně. K vesnici to bylo pět kilometrů. Čtyři lesem. Pak velký pole. S palmama. Už tu džungli nesnášim. Pomalu se rozednilo. Bylo děsný šero. A lilo. Pak přilítla plechovka. Rázem byl všude plyn. Skoro nic jsem neviděl. Začli střílet. Ani jsme neviděli kam střílíme. Prostě jsme naslepo pálili do džungle. Někdo zařval ať se stáhnem. Otočil jsem se a chtěl jsem běžet, ale zakop jsem a upad sem. Podíval jsem se na zem. Byl to poručík. Byl mrtvý. Zastřelili ho. Stáhli jsme se. Ale oni stříleli pořád. Běželi jsme džunglí pryč. A pak výbuch. Mina. Musel to bejt někdo z našich. Eric chyběl. V duchu jsem nadával na domorodce, na sebe i na Erica, že nekoukal kam šlape. Viděl jsem před sebou Douga. Běžel jak moh. Za mnou byl Red. Slyšel jsem jak zařval. Otočil jsem se. Ležel na zemi. Měl roztržený obočí a dostal to do nohy. Pomoh jsem mu vstát. Poslal jsem ho ať běží napřed. Zaklek jsem a naslepo jsem střílel po těch co nás pronásledovali. Zaslech jsem že na mě Jack řve. Vstal jsem a běžel jak jsem moh. Nikde jsem Jacka ani ostatní neviděl. Pak jsem vyběh z tý vysoký trávy. Přede mnou byl prudkej sráz kamsi dolů. Všude šutry a stromy. Nepřehlednej terén. Pořád jsem slyšel Jacka. Křičel. Ohlédl jsem se do džungle za mnou. V té chvíli do mě něco narazilo. Prudce a tvrdě. Najednou jsem nemoh dejchat. Cítil jsem jen bolest. Kolem bylo všechno rozmazaný. Cítil jsem jak padám. A pak tma.
Probral jsem se až v nemocnici. Byl tam se mnou Doug. Řek mi že mám zlomený čtyři žebra, průstřel plic a rozbitou hlavu. Zeptal jsem se jen kde jsou ostatní. Posmutněl. Jack jel prý domů. Red je v pořádku. Will to nezvlál. Zastřelili ho. Vzpomněl jsem si jak mi s úsměvem ukazoval fotku svojí ženy a dcerky. Pak Doug začal mluvit o mě… Že jsem spadnul z tý skály. Byl jsem v bezvědomí když mě on s Redem nesli. Jack s Willem nás kryli. Stříleli za nás do džungle, dokud jsme se nedostali do vesnice. Willa trefili dvacet metrů od brány, která znamenala bezpečí. Byl na místě mrtvý. Ve vesnici už čekal náš člověk i vrtulník. A odvezli nás sem. Všiml jsem si že Doug kulhá. Asi ho taky trefili. Jen se usmál když jsem se ptal, a odešel. Později za mnou přišel Red. Vypadal dobře.
A řekl mi něco ještě lepšího. Za týden jedeme domů…
Zaklapnu ten starý sešit a pousměju se. Vzpomněl jsem si na Reda. Už jsem ho neviděl pět let. Docela dlouhá doba. Stejně zůstaneme přátelé. Ze zahrady se ozve smích. Podívám se z okna. Moje žena Holly si hrajem s mým synem. Mávají na mě , ať se k nim přidám. Jaden se učí jezdit na kole. Vypadá šťastně. Vstanu z křesla. U dveří se zarazím. Jen na vteřinu. Podívám se na sešit který držím v ruce. Teď už ho bez zaváhání hodím do koše. Je to za mnou. Teď mám lepší život. Vyjdu na zahradu a obejmu Holly. Jaden ke mně přiběhne. Vezmu ho do náručí. Ano. Teď mám lepší život…
Povídka je napsána pouze pro nekomerční účely. Zákaz kopírování a používání jakékoli části textu pro vlastní účely bez vědomí autora. Kontakt na autora : ourwallsforever@seznam.cz
Autor: Leito

Slzy slunce (Tears of the Sun) wallpaper

2. ledna 2007 v 11:15 | Leito
Tak jsem neodolala dalšímu úžasnému filmu Slzy slunce (v originále Tears of the Sun) a rovnou jsem k němu vyrobila wallpaper.Enjoy it!