Povídka :)

7. ledna 2007 v 19:41 | Leito |  Lei's fiction
14.12.
Je tu tma, zima a mokro.Postel je strašně tvrdá, židle i stůl křivý a rozviklaný.Přes zamřížovaný okno je vidět akorát měsíc kterej sem tam vypluj zpod černejch mraků.Připadám si tu spíš jak ve vězení.A to tu mám bejt dobrovolně."Kvůli tátovi" řek sem jim, když se mě ptali proč sem v armádě.Řek sem jim pravdu.Že ho zabili. Ve válce. Byl člen speciální jednotky.Kapitán.Brzo ho měli povýšit.A pak byl mrtvej. Domu přišel jenom dopis…
Ale to není ten pravej důvod. Vlastně sám nevim co tu dělám. Možná sem se chtěl pomstít.Moje blbost. Včera sme to zas schytali. Seržant mě nejspíš nesnáší. A Reda taky. Je divnej. Pochybuju že by uběh pět kiláků v dešti a tý hrozný zimě. A to sme se s Redem zpozdili jen o tři minuty. Tentokrát jsme nemuseli škrábat brambory pro celou jednotku. Dvěstě kliků s báglem na zádech. Venku. V dešti. To už mám radši i ty zatracený brambory. A Reda. Je fajn. Tmavovlasej , vysokej, občas mám pocit že se po ránu nečeše. Ale uznávám, to rozcuchaný háro mu sekne. Na vycházkách se za nim otočí snad každá. A navíc dobře střílí. Ale to já taky. Jednou se zmínil, že prej chce bejt spisovatel. Divný. Na vojáka…
17.12.
Nesnášim to tu.Nemaj tu ani bar. A vycházky mi zatrhli. Seržant si asi stěžoval. Dneska mi řek že prej mám hubu plnou keců, ale umim kulový. Je to blb.Aspoň si našel někoho dalšího do koho může rejt. Eric. Není moc chytrej. Až moc sebejistej. Já jenom já. Netrefí terč ani na deset metrů. Připomíná mi jednoho boxera. Jenže ten nebyl blonďatej. A furt cvičí. Nevypadá na kulturistu , ale u triček se mu pomalu ale jistě rvou rukávy. Měl by si nafasovat větší. Už sem mu to řikal. Jenže on ne. Jistě. Ve většim triku by tak nevynikly jeho svaly. Děsně si na nich zakládá. Ale zase mi většinou drží místo v jídelně. Občas řekne i něco smysluplnýho. Ale jenom občas. Ptali sme se ho proč šel do armády.Prej se na to hodí nejvíc. Asi má pravdu…
24.12.
Vzbudili nás v půl pátý. "Okamžitě sbalit a seřadit venku. Máte na to pět minut!" Výjimečně nepršelo. Že by snad konečně trocha štěstí? Ani náhodou. A to maj bejt vánoce. Ani sme se pořádně neseřadili, začali nás cpát do náklaďáků. Nikdo nevěděl co se dějě. Někdo řikal že prej převoz. Zaslech jsem ale že na frontě chybí lidi a doplňujou. A eště něco…nácvik nebo bombardování, už nevím. Nějakej kluk tam hystericky ječel. Nacpali ho k nám. Vinc. Mladej, malej, měl trochu křivej nos a zvláštní oči.Takový nervozni .Celej se klepal a jen po nás koukal. Jako by se nás bál.
Red s Ericem se cestou málem porvali. Kvůli kartám. Jo. V tom byl Red dobrej. Seděl sem mezi nima. Takže sme se za chvíli rvali všichni tři. Řidič to asi slyšel. Došel si na nás a mě s Redem vyhodil . Museli sme běžet za náklaďákem. Stejně jel pomalu. A ještě začlo zas lejt…
27.12.
Vyklopili nás z náklaďáku u cedule s nápisem S.T.C. Nikdo nevěděl kde jsme. Vrazili nám mapu, nějakou obálku a v dešti nás poslali asi tři kilometry přes les, až k nevysokýmu šedivýmu baráku. Prej velitelství. Odevzdali jsme tam obálku a jen co si jí ten děda přečet, poslal na nás tři chlápky. Rozdělili si nás do skupin. Zůstal jsem s Redem,Ericem a Vincem. Ještě k nám přistrčili Jacka. Málomluvnej, vlasy ostříhaný po vojensku na ježka, ale chytrej. Ještě ten den nám vrazili nenabitý samopaly a devítky se slepejma nábojema a poslali nás do lesa. Jako že nějaký cvičení. Čtyři stanoviště, mokro a zima.
Trvalo dva dny než jsme se vrátili. Jediný co si pak pamatuju je, že jsem spal jak zabitej…
4.1.
Celej tejden do nás rvali všecko co budem potřebovat na frontě. Skoro jsme nespali. Všichni jsou utahaný. Jack se ukázal jako fajn kluk. Pomáhá Vincovi s báglem a se všim. Za to jsem mu vděčnej. Dneska nás zas převezli. Jenom nás pět. Vyložili nás u dalšího divnýho baráku. Tady se asi jiný nestavěj. Jeden vojín už tam na nás čekal. Odvedl nás do kanceláře. Za stolem tam seděl takovej dědula, šedý vlasy, brejličky na nose a na zdi plastová ryba. Představil se jako velitel tábora. Poslal nás na rádoby hřiště za budovou. Tři týpci tam hráli basket. Jakoby se nic nedělo. Skoro jako kdyby tu byli na prázdninách. Představil nám je. Jeden poručík, ten druhej se jmenoval Will. A nakonec doktůrek. Ukázali nám pokoje i jídelnu.Nafasovali jsme i nový trika a kalhoty. Však už bylo načase…
6.1.
Tak prej jsme Delta tým. Fajn. Poručík je pohodovej. Moc ho nevídám takže jsem se s nim nestihl ani pohádat. První úspěch. Will je trochu ukecanej. Ptali jsme se ho, proč šel do armády. "Kvůli penězům." A má rodinu. Ženu a půlroční děcko. Holku. Jmenuje se Lissa. Měl by být doma a starat se o rodinu a přitom tvrdne tady. Doktůrek je fajn. Jmenuje se Doug. Ve skutečnosti je jen zdravotník. Ale to je tu každýmu jedno…
8.1.
Vinc se konečně naučil pořádně střílet. Aspoň už trefí terč. Stejně tak Eric. Velkou zásluhu na tom má Will. Má trpělivosti na rozdávání…
13.1.
Předevčírem to bylo ještě dobrý. Hezky v táboře, celkem v suchu a teple. Včera nás poslali do akce. Vysadili nás vrtulníkem někde v poli uprostřed džungle. Že se máme dostat do nějaký vesnice. Je tam člověk, kterýho pak musíme dostat na základnu. I s jeho dětma. Bude tam na nás čekat vrtulník. A že si máme dávat pozor na domorodce.Vzbouřenci, co se jim nelíbilo jak si žijou a tak teď radši střílej a vražděj všechny kolem…
14.1.
Pochodovali jsme celej den a kus noci.Spíme vždycky jen hodinu. Mám hlad a je mi zima. Jack půl cesty nesl Vincův bágl. Vlastně Jacka obdivuju. I když toho moc nenamluví…
16.1.
Asi nejhorší den. Přehrávám si to furt dokola. Stáli jsme uprostřed lesa. A Vinc do mě fiurt hučí. Že prej tam něco je. Jenom sem ho odbyl a otočil se k němu zády. O vteřinu později byl mrtvej. Kulka přímo do hlavy. Vlastně to bylo poprvý co jsem bojoval naostro. Zatím to byly jen cvičení. Domorodci střílej dobře. Red to chytil do ramene, poručík nad koleno. Ale schovali jsme se jim. U nějaký skály. Doug je dobrej. Pomoh Redovi i poručíkovi. Tak mohli jít s náma dál. Teď už je tma. Dvě hodiny sme se museli plazit v blátě…Padesát metrů za dvě hodiny. Pak stavět tábor…
17.1.
Eric udělal večeři. A pak hodinu spát. S hlídkama. Pak hned vstávat, sbalit a běžet. Několik kilometrů nic. A začlo to znova. Výstřel,a ve stromě u kterýho jsem stál byla díra. Stříleli jsme po sobě dlouho. Nevím přesně jak dlouho ale zdálo se to jako několik hodin. Střílet, přeběhnout, stáhnout se, ustoupit , zakleknout a zase střílet. Posouvali jsme se tak celej den. K večeru přestalo pršet. Aspoň něco. Ale měl jsem štěstí.Trefili mě do ruky,ale je to jen škrábnutí. "Na to se neumírá" řek mi Doug. Je to sice nepříjemný, ale dá se to přežít. Zítra to snad bude všechno jiný…
19.1.
Neskutečně dlouhý dva dny. Domorodci sou vychytralý. Narvali pytel výbušninama a házeli to po nás. Netrefili se. Ale zahnali nás někam kam jsme vůbec nechtěli. Místo jednoho dne jdem dva. A jiným směrem. Musíme je obejít velkym obloukem. Takže budem mít zpoždění. Ale jsme už blízko. Už jen pár kilometrů. Byl tam obrovskej kopec. Jak lilo, byl jak blátivej tobogán. Jack uklouz. Spadnul a zlomil si zápěstí. Ale střílet může. Zítra už budem ve vesnici. Zítra…
27.1.
Šli jsme i přes noc. Pěkně opatrně. K vesnici to bylo pět kilometrů. Čtyři lesem. Pak velký pole. S palmama. Už tu džungli nesnášim. Pomalu se rozednilo. Bylo děsný šero. A lilo. Pak přilítla plechovka. Rázem byl všude plyn. Skoro nic jsem neviděl. Začli střílet. Ani jsme neviděli kam střílíme. Prostě jsme naslepo pálili do džungle. Někdo zařval ať se stáhnem. Otočil jsem se a chtěl jsem běžet, ale zakop jsem a upad sem. Podíval jsem se na zem. Byl to poručík. Byl mrtvý. Zastřelili ho. Stáhli jsme se. Ale oni stříleli pořád. Běželi jsme džunglí pryč. A pak výbuch. Mina. Musel to bejt někdo z našich. Eric chyběl. V duchu jsem nadával na domorodce, na sebe i na Erica, že nekoukal kam šlape. Viděl jsem před sebou Douga. Běžel jak moh. Za mnou byl Red. Slyšel jsem jak zařval. Otočil jsem se. Ležel na zemi. Měl roztržený obočí a dostal to do nohy. Pomoh jsem mu vstát. Poslal jsem ho ať běží napřed. Zaklek jsem a naslepo jsem střílel po těch co nás pronásledovali. Zaslech jsem že na mě Jack řve. Vstal jsem a běžel jak jsem moh. Nikde jsem Jacka ani ostatní neviděl. Pak jsem vyběh z tý vysoký trávy. Přede mnou byl prudkej sráz kamsi dolů. Všude šutry a stromy. Nepřehlednej terén. Pořád jsem slyšel Jacka. Křičel. Ohlédl jsem se do džungle za mnou. V té chvíli do mě něco narazilo. Prudce a tvrdě. Najednou jsem nemoh dejchat. Cítil jsem jen bolest. Kolem bylo všechno rozmazaný. Cítil jsem jak padám. A pak tma.
Probral jsem se až v nemocnici. Byl tam se mnou Doug. Řek mi že mám zlomený čtyři žebra, průstřel plic a rozbitou hlavu. Zeptal jsem se jen kde jsou ostatní. Posmutněl. Jack jel prý domů. Red je v pořádku. Will to nezvlál. Zastřelili ho. Vzpomněl jsem si jak mi s úsměvem ukazoval fotku svojí ženy a dcerky. Pak Doug začal mluvit o mě… Že jsem spadnul z tý skály. Byl jsem v bezvědomí když mě on s Redem nesli. Jack s Willem nás kryli. Stříleli za nás do džungle, dokud jsme se nedostali do vesnice. Willa trefili dvacet metrů od brány, která znamenala bezpečí. Byl na místě mrtvý. Ve vesnici už čekal náš člověk i vrtulník. A odvezli nás sem. Všiml jsem si že Doug kulhá. Asi ho taky trefili. Jen se usmál když jsem se ptal, a odešel. Později za mnou přišel Red. Vypadal dobře.
A řekl mi něco ještě lepšího. Za týden jedeme domů…
Zaklapnu ten starý sešit a pousměju se. Vzpomněl jsem si na Reda. Už jsem ho neviděl pět let. Docela dlouhá doba. Stejně zůstaneme přátelé. Ze zahrady se ozve smích. Podívám se z okna. Moje žena Holly si hrajem s mým synem. Mávají na mě , ať se k nim přidám. Jaden se učí jezdit na kole. Vypadá šťastně. Vstanu z křesla. U dveří se zarazím. Jen na vteřinu. Podívám se na sešit který držím v ruce. Teď už ho bez zaváhání hodím do koše. Je to za mnou. Teď mám lepší život. Vyjdu na zahradu a obejmu Holly. Jaden ke mně přiběhne. Vezmu ho do náručí. Ano. Teď mám lepší život…
Povídka je napsána pouze pro nekomerční účely. Zákaz kopírování a používání jakékoli části textu pro vlastní účely bez vědomí autora. Kontakt na autora : ourwallsforever@seznam.cz
Autor: Leito
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LadyGambit | 7. ledna 2007 v 20:00 | Reagovat

Njn, co dodat? Mě se tahle povídka teda moc líbila, sice ten způsob psaní (krátký věty místo souvětí) není zrovna můj šálek kávy nebo čaje. xDDD Ale zase to tu povídku dělá takovou rychlejší a akčnější. Takže já jsem pro, aby napsala další a další. :))

2 Kekel | Web | 7. ledna 2007 v 20:52 | Reagovat

...taky jsem rozhodně pro - abys psala. Protože tak si najdeš styl a pěkně ho vybrousíš... s chutí do toho

3 Ninjaflick | E-mail | Web | 8. ledna 2007 v 8:51 | Reagovat

Ty brdo, seš fakt hustej. Jen mě přestaň tyranizovat o lepší komentář, protože já slov prostě nemam,Leito. Mohlo by to být delší a akčnější a postavy trošku rozvedenější, ale nebudu to kritizovat, když vím, že já bych to napsala určitě hůř. Máš smůlu, sorry. :-)

4 Leito | 9. ledna 2007 v 18:42 | Reagovat

Děkuju všem a nebojte , za pár dní se tu objeví další :)

5 Harmony | E-mail | Web | 12. ledna 2007 v 3:01 | Reagovat

Nevěděla jsem kam to napsat tak mě napadl poslední přízpěvek. Máš to tu bezva. Nechceš spřátelit? Ozvi se na maill nebo napiš do knihy návštěv. Díky ahoj!

6 Pája | Web | 6. září 2007 v 21:33 | Reagovat

No já koukám jako blázen. Ty jsi tam snad byla nebo co?! Bomba, skvělý napsaný... nemám slov, paráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama