Eternity

15. února 2007 v 20:07 | Leito |  Lei's fiction
Eternity
( tuhle povídku chci věnovat všem kdo mi v poslední době moc pomohli a hlavně jedné osobě....mockrát děkuju )

Poklekl jsem a zavřel jsem oči. V mysli mi vyvstal obraz černého koně. Divokého hřebce vzpínajícího se na zadních. Byl uvázán u kůlu a muž ,v kovbojském klobouku , s bičem se ho snažil chytit.Cítil jsem mužovu zlobu. Zuřil jsem. V očích zdivočelého koně se zrcadlil strach a touha. Byl jsem to já, kdo se vzpínal divoce kopal a ržál. Bál jsem se toho muže, bál jsem se biče a toužil jsem po svobodě…
…Sledoval jsem souboj muže a koně. Byli daleko, daleko pode mnou. Plul jsem vzduchem , bez námahy, téměř ani nemávajíc křídly.Byl jsem volný, svobodný. Nikdo mne nemohl chytit. Hluboko pode mnou byl celý svět…
…Byl jsem mladý. Silné, pružné tělo.Prováděl jsem salta a přemety se stejnou lehkostí jako orel plachtící vysoko nade mnou. Vychutnával jsem si obdiv skupiny přátel opodál. Stál jsem s přáteli a sledoval jsem mladého akrobata. Mí přátele se smáli chlapci sedícímu na schodech blízkého domu. Neměl nohu. Dychtivě sledoval onoho akrobata… Do očí se mi draly slzy. Zlobil jsem se sám na sebe, nenáviděl jsem celý svět. Záviděl jsem akrobatovi jeho schopnosti, jeho dokonalost, bezchybnost, dokonalé tělo. Nevšímal jsem si psa, který ulehl k mé jediné noze. Pes dorážel, odehnal jsem ho…Tiše jsem na chlapce kňučel . Nepohladil mne. Křikl na mne a začal mne odhánět. Poražený, smutný a překvapený jsem se plížil pryč. Ulehl jsem tiše u dveří nějakého domu…Otevřela jsem dveře a pocítila jsem lítost a lásku k psíkovi, který přede dveřmi ležel… Opatrně jsem se plížil domem. Sotva jsem vycítil v domě psa, zaběhl jsem do díry. Utíkal jsem. Vyběhl jsem v klášteře, k smrti vyděšený. Přeběhl jsem pod nohama jeptišce…Ukročila jsem stranou , uhnula jsem kryse běžící pod schovat se pod postel. Sklonila jsem se k nemocnému. Necítila jsem k němu odpor, ale lásku a soucit…Tiše jsem vzhlížel k smutné tváři ženy , která mne ošetřovala. Nemohl jsem vyjádřit svou vděčnost. Představil jsem si japonského samuraje…S posvátnou úctou jsem zastrčil meč za pas a poklekl jsem na kolena…..Otevřel jsem oči . Stále jsem cítil posvátnou úzkost, hrůzu, úctu ale hlavně pocit nevýslovného štěstí. Už jsem nebyl sám. Strážní mne chytli a donutili mě vstát. Odvedli mne do místnosti , kde stál jediný muž s revolverem v ruce. Postavili mne doprostřed místnosti a muž na mne zamířil. Usmíval jsem se. Necítil jsem strach. Jen štěstí.
Usmíval jsem se když vyšlehl výstřel. Byl jsem vším. Koněm, orlem, akrobatem, psem i samurajem…..nebyl jsem sám….
Povídka je napsána pouze pro nekomerční účely. Prosím , nekopírujte ji na jiné stránky. V případě nejasností kontaktujte autora ourwallsforever@seznam.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzaneshka | Web | 16. února 2007 v 20:34 | Reagovat

moooc hezký ;)

2 Pája | Web | 6. září 2007 v 21:24 | Reagovat

Bomba, skvělej nápad. Jen tak dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama