Poslední...
Setmělo se rychleji než jsme čekaly.
"No, buď půjdem dál a nebo tu pár hodin přespíme a vyrazíme ráno." Navrhla Lei, zatímco si oblékala vestu a mě nezbylo než souhlasit.
"Fajn, ale nehodlám spát na holý zemi." Zabručela jsem a začala jsem se poohlížet po nějakém lepším místě na přespání.
Leito si jen cosi pro sebe zabručela, a tak jsem si jí radši přestala všímat. Obvykle takhle bručela když měla hlad nebo byla s něčím nespokojená a já se s ní zrovna nehodlala hádat.
Zkusmo jsem zvedla pár větví. "Hm, super, tak tohle asi nebude to pravý." Broukla jsem si a radši jsem větve zahodila. Ani jsem si nevšimla že Lei kamsi zmizela. Až když mě cosi kleplo do nohy, uvědomila jsem si, že sem na břehu sama.
"Au! Sakra! Co to bylo?" rozhlížela jsem se, ale všude bylo ticho. Krom řevu nějakého papouška a šumu stromů.
"Au!" ujelo mi podruhé. Tentokrát mě něco trefilo zezadu do hlavy. Shýbla jsem se a sebrala jsem to ze země. Vypadalo to trochu jako zelená šiška.
"Vylez! Okamžitě se ukaž!" rozčílila jsem se.
Další šiška dopadla na zem a přikutálela se až ke mně. Podívala jsem se tím směrem.
Leito si tam seděla rozvalená na stromě, dva metry nad zemí, v každé ruce jednu šišku a zcela nepokrytě se velmi dobře bavila.
"Ha-Ha. Opravdu velmi vtipné." Zpražila jsem jí otráveným pohledem. Slez dolů, Tarzane, je čas najít si postel." Pokynula jsem kámoše.
"Proč? Já už jednu mám." Šklebila se na mě vesele, a gestem mě přivolala k sobě.
"Fajn, ale tohle si vezmu já!" natáhla jsem se pro její bundu a hodila jsem jí na sebe.
"A máš to potvoro." Pomyslela jsem si škodolibě a začla jsem šplhat za Lei.
---------
Podala jsem Buff ruku a pomohla jsem jí vytáhnout se nahoru.
"Hey!" zaprotestovala jsem, jakmile jsem si všimla co má Buff na sobě. "To je moje bunda!"
"Byla." Usmála se na mě Buff sladce a ještě víc se do ní zachumlala.
"Náhodou…" začala a já pochopila že tohle je předem prohraný boj. "…máš tričko a vestu! Na rozdíl od tebe nemám to štěstí, že bych hrála kohokoliv trochu normálně oblečenýho. Nebo aspoň trochu oblečenýho."
"Fajn, fajn, vždyť už mlčim. Nic neřikám!" hodila jsem obranné gesto a uvelebila jsem se trochu pohodlněji. Strom měl sice široké větve, ale pořád ještě to nebyla postel, na kterou jsme obě byly zvyklý.
Nakonec jsem našla docela pohodlnou polohu a spokojeně jsem zavřela oči.
"Zlato?" ozvalo se po chvilce z protější větve.
"Hmm?"
"Myslíš že se odsud vymotáme?"
"Samozřejmě." Broukla jsem ospale.
"Určitě?"
"Hm-m."
"Nechceš třeba ještě zkusit tu vysílačku?"
"Mmmm."
"Já že bysme třeba mohly…"
"Buff!"
"CO?"
"Spi už! Dobrou noc."
"Ale…"
"Ještě jedno ale a hledej si jinej strom!" pohrozila jsem kámošce.
Už jsem neslyšela, jestli se mě Buff vyptávala dál, protože jsem usnula jako dřevo.
---------
Chvíli jsem se ještě převracela až jsem nakonec usnula taky. Ale ne na dlouho. Když jsem otevřela oči, byla tma jak v pytli. Dobře, to trochu přeháním, měsíc byl téměř v úplňku a svítil jako šílenej.
Záda jsem měla celá otlačená a skoro jsem se nemohla hnout, aniž by mi nehrozilo urgentní nebezpečí, že udělám muck s matičkou zemí.
Konečně se mi podařilo sednout si tak, abych se aspoň udržela na své větvi. Chvíli jsem jen tak houpala nohama ve vzduchu než mi pohled sklouzl k Lei.
Spokojeně pochrupovala v polosedě, zády opřená o kmen, s rukama založenýma na hrudi. Rozhodla jsem se, že ji nebudu ještě budit, koneckonců, pořád byla noc.
Chvíli jsem koukala na hvězdy a nudila jsem se, než mě upoutal jakýsi pohyb na Leitině paži. Pomaličku si to tam šinul velký chlupatý černý pavouk a zcela neomylně si to namířil přímo na její rameno.
"Leito! Lei, probuď se!" neodvážila jsem se Leito zatřást, ale ta se naštěstí probudila docela snadno.
"Nehejbej se."
"Proč?" zpozorněla, ale ani se nehnula.
"Máš na rameni pavouka."
"Cože?!" snažila se co nejmíň hýbat pusou,.ale ono když mluvíte a ještě vás něco vyděsí, moc dobře to nejde.
"Leze ti po rameni pavouk. Zkusim ho něčim sundat, počkej." Začla jsem rychle ve tmě tápat po nějaké větvi nebo klacku.
"Buff." Otočila jsem se k Lei. "Vydrž, jo? Snažim se."
"Kašli na to." Zahuhlala mým směrem. Pomalu zvedla druhou ruku a chytila P90ku, kterou měla pořád na háčku vesty (kdyby situace nebyla taková, začala bych jí podezírat že má tu pistolku místo plyšáka) . Co nejopatrněji jí posunula k pavoukovi.
"Seskoč." Přikázala mi s poněkud kamenným výrazem. Bez otálení jsem poslechla.
"Sem dole!" zavolala jsem na ni nazpátek. Ušila jsem že Lei vyvede nějakou šílenost a taky že jo.
Lei smetla pavouka hlavní pistole, přesně tím směrem, kde jsem ještě před chvílí seděla a současně se skulila z větve na které seděla. Dopadla vedle mě a odkutálela se do trávy.
"Lei!" vyskočila na nohy a začala si zuřivě ometat rameno, teď už naštěstí bez pavouka.
"Lei, dost! Je pryč!" snažila jsem se jí zastavit.
"Sakra blbý potvory! Nesnášim pavouky. Nenávidim je! Sou ..sou…chlupatý a maj spousty...chlupatejch noh a očí a FUJ! Nesnášim pavouky."
Došla ke mně a pořád nadávala a oprašovala si rameno.
"No tak, byl to jen pavouk." Zkusila jsem jí utišit.
"Jo, velkej, chlupatej a co je nejhorší, byl to PAVOUK! Nenávidim pavouky!" otřásla se odporem a začala si uhlazovat čupřinu nad čelem.
"Nech toho." Broukla jsem znechuceně. Byl to odporný zvyk. Vlastně to dělala jen když hrála a nevěděla si s něčím rady.
Navíc to ani nemělo smysl, protože se jí vlasy hned zase rozcuchaly.
"Fuj!" ulevila si ještě naposled.
"Už dobrý?" zeptala jsem se starostlivě.
"Jo. Jo jsem...v pohodě." pokývla nakonec.
"Dobře, takže přespávat tu už asi nemá cenu, co?" podívala se na mě Buff a přísahala bych, že v očích se jí pobaveně zablesklo.
---------
"Ne. Jsou čtyři ráno, půjdem dál." narovnala jsem si P90ku a popotáhla si taktickou vestu.
"Dobře." Buff jen kývla."Takže kudy plukovníku?" otočila se ke mě s úsměvem.
Rozsvítila jsem baterku na P90 a posvítila jsem mezi stromy.
"Tudy."
***
Ještě několikrát mě Buff přistihla, jak si ometám rameno. Když jsem to už pošesté nevydržela a rychle jsem
si přes něj přejela rukou, pospíšila si vedle mě.
"Já netušila že se bojíš pavouků." rýpla si do mě.
"Nebojim. Respektuju je a mám ráda, když oni respektujou mě." ohradila jsem se.
"No jo, jasně." Buff se rozesmála.
"No dobře no, tak nemám ráda pavouky, ale nebojim se jich. Jen je..."
"... nemáš ráda. Jasně. pokývla Buff s porozuměním, ale já ji nepřestala podezírat, že si ze mě pořád dělá legraci.
"Klauny taky jen respektuješ, viď?" rýpla si Buff po chvilce znovu a v hlase jí znělo pobavení.
"Ne. Z klaunů mám panickou hrůzu. Vážně." podívala jsem se na Buff a ona na mě a obě jsme se rozesmály.
---------
"Tak jo, kde to vlastně jsme?" otočila jasem se k Lei po dvou hodinách chůze.
"No, máš dvě možnosti. Buď ti to řeknu upřímně a to se ti nebude líbit a nebo ti to řeknu narovinu, což se ti taky nebude líbit."
"Nech si srandičky."
"Fajn. Pravdou je, že vůbec nemám ponětí, kde sme." Překročila obzvlášť velký trs trávy a pokračovala dál, pistolku přitom buhví proč držela připravenou k potencionální střelbě na nepřítele.
"Vysílačka pořád nejde?" nadhodila jsem.
"Jsme mimo dosah. Zkoušela jsem to před půlhodinou." Dál si razila cestu hustým podrostem.
"Tak fajn, odpočinem si. Aspoň na chvíli." Rozhodla jsem, protože tohle bloudění už mi vážně lezlo nanervy.
"Fajn." Odpověděla Lei překvapivě bezstarostně, sedla si na zem a opřela se zády o nejbližší šutr. Udiveně jsem zavrtěla hlavou, ale sedla jsem si taky. Leito zatím vylovila z kapes vesty další tyčinku.
"Á, snídaně. Copak máme dneska?" usmála jsem se na ni.
"Trochu rozmáčklou energetickou tyčinku s ovocem a vločkami." Podala mi kus.
"Výborně! To vůbec nezní špatně." Nadšeně jsem snídani přijala. "Umh, zlato, jenom….proč je ta tyčinka úplně placatá?"
"Vážně to chceš vědět?" zašklebila se na mě.
"Ne. Dík." Radši jsem se do tyčinky zakousla.
---------
"Už tu chodíme hodinu!" zaprotestovala Buff. Už potřetí. Nechtěla jsem odporovat a ani jsem nemohla, protože měla pravdu. Už hodinu jsme chodili po kraji dost strmého příkopu. Byla v něm spousta vysoký trávy, vlastně to by vydalo za další malou džungli. Nebylo vidět co je na dně toho příkopu, mohly tam být šutry stejně dobře jako tam mohla být bažina se spoustou hladovejch krků. Neměly jsme moc na vybranou, jediný možný přechod na druhou stranu byl napůl shnilý kmen stromu, co se tam vzpříčil jako most. Znovu jsem došla až k Buff. Postávala u spadlého kmenu a nevraživě mě provrtávala pohledem.
"Tak co?"
"Žádnej jinej přechod tam není. Budem muset jít tudy. Pokud teda nechceš lízt tam dolu." Za tu hodinu jsme prošly kolem té propadliny kilometr severně i jižně, ale žádný jiný přechod jsme neobjevily.
"Takže jsme tu čekaly hodinu než se rozhodneš, když bylo zcela očividný že to budem muset přejít?" rozčilovala se Buff.
"Hey! Byla jsem přirozeně líná."
"A teď už nejseš?!" čílila se dál.
"Jsem, ale to vypadá že nebudu mít na vybranou." Zkusmo jsem šlápla na konec klády. Ten se mi rozpadl pod nohama.
"No super."
"Takže...půjdeš první nebo…?" koukla po mě Buff.
"No, jinou možnost asi nemáme." Opatrně sem stoupla dál na strom. Naštěstí se nerozpadl. Popošla jsem pár kroků. "Trochu to houpe, ale asi to vydrží. Pojď." Buff obezřetně vyrazila za mnou. Došly jsme tak zhruba do půlky klády. "Lei, začíná to nějak moc houpat."
"To vydrží." Udělala jsem další krok.
"Ono to ale houpe vážně hodně."
"To vyd….."
---------
"AU!" dopadla jsem na něco měkkého až to hlasitě křuplo. A to měkké cosi bolestně zařvalo.
"Lei! Promiň!" rychle jsem se z kámošky sesunula.
"Omluva se přijímá." Zachrčela nazpátek. Ležela tam rozplácnutá na zádech, a nebýt zrovna v průseru, asi by mi tím svým výrazem způsobila záchvat smíchu.
"Žiješ? Co to křuplo?" sklonila jsem se k ní vyděšeně.
"Uh, mohla bys…" naznačila ať jí sáhnu pod záda.
"Umh, no ..jasně …" poslechla jsem.
"Tohle." Ukázala na zlomený kus klacku, který jsem jí vytáhla zpod zad.
"Ještě že tak." Pokývla jsem.
"Ty si celá?" zeptala se a zkoušela se zvednout.
"No…jo. Já spadla docela …do měkkého."
"Tak tohle asi nepůjde." Zafuněla, vzdala to vstávání a zase si lehla.
"Jo, jasný. Dej si na čas." Posadila jsem se k ní a prohlížela jsem si kam jsme to vlastně spadly. Kolem byla vysoká tráva, ale země byla suchá a rozpraskaná. "Asi tu byla řeka." Nadhodila jsem jen tak aby řeč nestála.
"Asi." Zafuněla Lei a opatrně si sedla.
"Ty hele, vážně si celá?" zeptala jsem se starostlivě.
"Snad." Podrbala se rozpačitě v čupřině.
"Jo. Nic mi není." Zdůraznila, když si všimla mého řekni-mi-pravdu pohledu, na kterém jsem si dala opravdu záležet.
---------
"Fajn, tak půjdem." Zavelela jsem a Buff čile vyskočila. "Rozkaz, plukovníku!"
"Ha-ha. Ty, Buff, mohla bys prosím…?"
"Ah, jo jasně." Podala mi ruku a vytáhla mě na nohy.
"Díky. Páni, moje záda."
"Ale no tak. Tak hrozný to zas nebylo. …Nebo bylo?" Buffinu poznámku jsem nechala bez odpovědi.
"Tak jak se odsud vyškrábem?" rozhlídla jsem se kolem. Stály jsme uprostřed toho koryta a mě se zrovna dvakrát nechtělo se šplhat nahoru. Nebo vyvíjet jakoukoli fyzicky náročnější aktivitu.
"Neškrábala bych se tam. Je to vysoko. Mimochodem, nechceš zase zkusit vysílačku?"
"Jo. To jo. …..Buff?" "Hmm?" "Nepotěšim tě." Ukázala jsem jí smutně blikající světýlko na vysílačce.
"Je vybitá."
"Skvělý. Takže sme zase ztracený někde ve vyschlý řece a nevíme kudy domů!" tohle už neznělo naštvaně ale spíš zoufale.
"Počkej! Ne že nevíme. Víme! Buff, ty si génius!" vyrazila jsem korytem dolů.
"Co? Počkat, cože? Lei počkej!" doběhla mě. "Nevšimla jsem si že bych byla génius. Mohla bys mi laskavě sdělit, díky čemu že to jsem tak geniální?"
"Jsme v korytě řeky, ne? Sama si to řekla."
"Jo. A co je na tom tak geniálního?"
"No, řeky většinou tečou….."
"Do údolí! Jo! Jsem génius!" Buff se rozesmála na celé kolo a padla mi kolem krku.
"Hey! Záda..opatrně…díky."
"Tak na co čekáš? Dělej, jdeme domů!" rozeběhla se z kopce.
"Že já sem ti něco řikala." Zabručela jsem si pro sebe, ale zrychlila jsem krok abych Buff dostihla.
---------
"No, plán to byl dobrej, ale to "domů" pořád nějak nevidim." poznamenala Lei když jsme zastavily na oddech.
"Už tam určitě budem. Máme vodu?" snažila jsem se jí přesvědčit, ale moc přesvědčivě to asi neznělo.
"Tady." podala mi lahev.
"Dík." pořádně jsem si lokla. "Mno, nic moc."
"Jo, promiň, kafe sebou nenosim." ošklíbla se Lei, usadila se na šutr a odháněla všetečný hmyz.
"Tom se o mě určitě bojí." pleskla jsem sebou na nějaký pařez.
"Di ty. Ten si myslí, že si užíváš natáčení. Navíc sou u nás na farmě, takže buhví jakou tam maj zábavu." pokrčila rameny a doufala, že to vyzní dostatečně povzbudivě.
"Jo to asi jo. Ale jestli Ray zkouší učit Lilly jezdit na koni bez držení, tak ať si mě nepřeje až to zjistim!"
"To znělo výhružně." usmála se Lei.
"To taky mělo." rozesmály jsme se.
"Pojď, půjdem dál." Pověsila jsem si znovu P90ku na háček vesty a pomohla jsem Buff vstát.
---------
"Kolik je hodin?"
"Půl devátý."
"Bože, takhle brzo nevstávám ani když je mi blbě, natož když je mi fajn."
Jen jsem se ošklíbla a přichytila jsem si zpátky na vestu lahev s vodou.
"Půjdem furt dál, uvidíme kam dojdem." Naznačila jsem rukou přibližnou cestu.
"Fajn, ty první."
"Okie dokie." Ušklíbla jsem se a vykročila jsem napřed.
"Mohla bys přestat, prosím?" šťouchla jsem Lei do žeber. Posledních dvacet minut si bez přestávky pískala.
"Samozřejmě." Usmála se nevinně a změnila z Unguarded moments na Raindrops keep falling on my head.
"Néééé! Prosím! Zač mě trestáš!" zacpala jsem si radši uši. Najednou se Lei zastavila a namířila pistolku kamsi do džungle.
"CO? Coje?" téměř jsem do ní narazila.
"Nevim, něco tam je."
"A určitě je to velký, šupinatý, plazivý a má to hlad a …" moje představivost pracovala naplno.
"Počkej, ty se bojíš hadů?" sklonila Lei překvapeně pistoli a otočila se ke mě s pobaveným úsměvem.
"Miř tim radši jinam. Nebojim, jenom těch velkejch a hladovejch." Strčila jsem do Lei, která radši zamířila pistolkou do džungle.
"Tak jo, půjdem pomalu dál." Kývla Leito hlavou.
"Fajn, sem hned za tebou." Vykročila jsem za ní.
Popošly jsme asi dvacet kroků, když se křoví před námi strašlivě roztřáslo, cosi tam hlasitě zamručelo, rozlétlo se listí a z keře vylezla dvoumetrová zelená příšera.
---------
"Tede!" sklonila jsem P90ku a příchozího jsem objala.
"Buff! Co tam stojíš, pojď, našli nás." Přitáhla jsem kámošku blíž. "Tede, to je Buff. Buff to je Ted." Buff jen vykulila oči. Pravda, nedivila jsem se jí.
"Ted hraje jednoho z mimozemšťanů." řekla jsem na vysvětlenou.
"Ou, aha. No…těší mě." Potřásla si s ním rukou.
"Holky bláznivý, hlavně že sme vás našli. Hledali jsem vás od včerejška, vůbec jsme se nezastavili. Jedem domů, režisér šílí." Zamručel Ted hlubokým hlasem.
***o pár dní později***
"To natáčení mě zničilo." Postěžovala jsem si k Lei, která právě pobíhala po kuchyni.
"To mi povídej." Rozesmála se.
"Ano, uznávám, tolik práce jako naše hvězda jsem neměla. Ale nevadilo by mi to." Pokývla jsem a dál jsem se věnovala popcornu.
"Myslim že už i takhle jsme dost slavný." Ušklíbla se Lei kirkovsky.
"Vidělas ty titulky v novinách? Já nemohla." rozesmála jsem se.
"No, propříště si to ztrácení se odpustim." Usmála se.
"Souhlas!" rozesmály jsme se.
***
"Tome! Rayi! Děcka!" všichni volaní rychle přiběhli do obýváku.
"Už to začlo?!" ozval se natěšeně Ryan. Lei se na syna jen usmála. "Až za chvilku. Jdete přesně."
Všichni jsme se usadili na veliký gauč. Vytáhla jsem si Lilly na klín a Tom mě objal kolem ramen. Ryan se spokojeně uvelebil mezi Lei a Rayem. V televizi se pomalu rozeběhly titulky: " …a právě teď ….StarCrossed pokračuje…"
"Jé, mami, to seš ty!" vyjekl Ryan.
"My víme, prcku." Usadil ho Ray naoko, ale oba se rozesmáli.
"Podej mi popcorn, prosím." Požádal Tom a já se pro něj natáhla.
"Tady." Najednou se Tom zakuckal. Všichni jsme se na něj překvapeně otočili.
"Teda, takhle…neoblečenou jsem tě ještě neviděl." Rozesmál se, když se na scéně objevila Buff v mimozemském sexy oblečku.
Všichni jsme se rozesmáli a dál jsme spokojeně sledovali čerstvě dotočený film.
