For the another day

18. listopadu 2008 v 21:25 | Buff |  Lei's fiction
New Lei's original fiction, but I mustn't talk about it... Sorry, You have to read ;)







FOR THE ANOTHER DAY
"Dělej, poběž!"
Neodpověděl a s vypětím posledních sil ještě zrychlil. Kopec byl strmý, kluzký. Nohy jim podkluzovaly, a přesto ten vpředu vždycky zachytil mladšího za uniformu a hrubě ho táhl za sebou dokud znovu nenabral rovnováhu.
"Pospěš si!"
Ruce zarýval do rozmoklé hlíny a doslova se škrábal za tím starším. Jako štvané zvíře. Znovu upadl, větve nějakého stromu ho švihly do tváře. "Vstávej starší znovu chytil jeho uniformu a chvíli ho táhl za sebou. Vyplivl bláto a zapřel se. Chytit se nenechá. Zrychlil. Víc než by zvládl jindy.
"Teď!" konečně vrcholek kopce. Věděl, že tohle bude těsné. Překulili se přes malou plošinu a nechali svá těla padat. Kutáleli se a vráželi do sebe. Občas se mu podařilo dostat se na nohy a chvilku běžel, než znovu upadl a kutálel se dál. Cítil jak proletěl nějaký křovím. Ztrouchnivělý pařez zpomalil jeho pád. Zvedl se na nohy a zachytil toho staršího, který se jen tak tak vyhnul stromu. "Dělej!" chňapnul po jeho uniformě a táhl ho za sebou. Jejich nohy se znovu bořily do bláta a zakopávaly o kameny. Trnité šlahouny jim trhaly uniformy a rozdíraly kůži do krve.
"Poběž! Už sme blízko!" zase ho táhl ten starší. Cosi ho řízlo do nohy a on nevnímal bolest, jen běžel dál.
Vzduchem šlehlo pár výstřelů a pár kulek hvízdlo kolem nich. "Dělej!" strčil staršího a zaškubal mu za rukáv.
"Doprdele!" zabrzdili nad příkrým srázem. V přerostlé trávě nebyl vidět. Nebyl vysoký, dole šuměla řeka.
Jejich pohledy se na vteřinu setkaly. Tiché zlověstné hvízdnutí rozhodlo. "Dělej, skoč!" mladší chňapnul po rukávu přítele a škubl jím. Výkřik toho staršího přetrhl hukot vody. Zem jim zmizela pod nohama a propadli se kamsi dolů.


"Pojď!" táhl toho staršího nelítostně za uniformu na břeh. Z tmavých vlasů mu kapalo a třásl se. "Ještě kousek!" znovu táhl přítele dál mezi stromy. Tentokrát ho nepustil a škubnul jím vždy když zpomalil.
Stíny vysokých stromů je vpustily mezi sebe a milosrdně je skryly. Tmavé uniformy mezi nimi zmizely a les utichnul.
"Sem!" strčil toho staršího k hustému trnitému křoví. Odhrnul pár větví a bylo mu jedno, že mu trny drásají ruce do krvava. Vlezl tam první. Oba rychle udusali prostředek keře a odlámané větve nahrnuli do stran kolem sebe a zakryli jimi místo kudy do keře vlezli. "Tady nás hledat nebudou." Ten mladší si sednul na jeden z kamenů, které tam trčely. Křovisko bylo obrovské a muselo tam růst už pěkně dlouho. Ten starší se svalil na blátivou zem a opřel se zády o jiný kámen. Těžce oddychovali.
"Dany..?" sípavý hlas vytrhl mladšího z euforie.
"Jo. Počkáme tu do tmy, pak vyrazíme." Pokyvoval ten mladší spokojeně hlavou a prohlížel si jejich úkryt. "Tady nás nenajdou." Pokyvoval a rozdrásanou krvácející rukou si upravil vlasy.
"Dany."
Jmenovaný se otočil. Ten starší ho k sobě gestem přivolal blíž.
"To ne. Tohle ne." Mladší zděšeně zatřásl hlavou. Na boku toho staršího se pod taktickou vestou rychle srážela krev.
"Pomoz mi to sundat." Přikázal tomu mladšímu. "Opatrně." Bundu měl na boku roztrženou, jak kulka prošla skrz a svou cestu zakončila kdesi mimo jeho tělo.
Ten mladší mu opatrně odhrnul bundu. Pravý bok měl pokrytý krví, vytékající neúnavně z podlouhlé rány. Kulka pronikla do těla těsně pod spodním okrajem vesty, sklouzla po pánevní kosti a vyšla na zádech.
"Bude to dobrý, vydrž." Dany se na staršího usmál a rychle šacoval svojí vestu. "Tady." Malá zelená krabička, mini lékárnička. Rychle vytáhl obvaz a snažil se přítele ošetřit. "Bude to bolet."
"Jo. Hodně to utáhni, jasný?" "Jo." "Počkej." Ten starší zalovil v jednom z pouzder na levém boku. "Dělej." Pobídl mladšího a skousl rukojeť nože.
Tvář se mu zkřivila bolestí a skousl nůž ještě pevněji. Mladší dotáhl obvaz. "Ještě tohle." Navlékl mu zpátky vestu a pevně ji staršímu stáhl kolem těla.
Jen s velkým sebezapřením zadržoval slzy. "Hotovo." Úlevně si oddychnul a povolil pevně sevřenou čelist. Nůž spadl na zem a on jen zaklonil hlavu a zavřel oči.


"Hej! Probuď se!" mladší ho s naléhavým šepotem šťouchal bolestivě do žeber.
"Přestaň. Nespim." Zvedl unaveně hlavu a podíval se mladšímu do očí.
Světlé oči se přimhouřily, jak sledovaly mladšího společníka. Ten jen sklonil hlavu a pohrával si se zlomenou větvičkou.
"Počkáme do tmy." Zahučel ten starší. Mladší jen kývnul a dál šťoural větvičkou v rozblácené hlíně.
"Máš jídlo?" zalovil ve vestě a vytáhl čokoládovou tyčinku. Rozlomil jí a větší kus podal tomu staršímu. "Dík." Potřásl hlavou. Sežvýkali jí rychle a hladově. Obal pečlivě vylízal a zastrčil zpátky do kapsy.
Všiml si, že se na něj ten mladší dívá.
"Co?"
"Nic. Spi."
"Pak mě vzbuď, vystřídám tě."
"Fajn."

Les ztichnul. Ten mladší byl rád za úkryt, který měli. Jestli je hledají, a jakože je určitě hledají, sem se dívat nebudou. Kdo by taky lezl do trní. Škodolibě se ušklíbnul a podíval se na své rozdrásané ruce. Krev na nich už zaschla a odtržené kousky kůže volně visely. Vzal si nůž, který ten starší předtím upustil. Aspoň se na chvíli zabaví.
Větve stromů tiše šuměly ve větru. Byl docela klidný. Tam venku je na zemi spousta větví. Kdyby někdo šel, slyšel by ho. Dál odtrhával ze svých rukou sedřenou kůži.

Stíny se pomalu protáhly a les potemněl.


Ten starší se neklidně zavrtěl a probudil se. Světlé oči podezíravě zkoumaly okolí a skončily na tom mladším. Seděl opřený o silnější keře a zkoušel ostří nože.
"Měls mě vzbudit." Mladší společník sebou škubnul a říznul se do palce.
"Nechce se mi spát."
"Dobře."
"Psst!"
Oba ztuhli když se pár metrů od nich ozvalo křupnutí suché větvičky. Starší pomalu vytáhl Glock, ten mladší pevněji sevřel nůž. Slyšeli jak se k nim ten někdo blíží. Starší kopnul mladšího do kotníku a ukázal kamsi nahoru. Poslechl okamžitě a zdvihl zrak k nebi. Znal sílu pohledu. Nevěděl co dělá ten starší, ale tušil že jsou na tom teď stejně. Kroky pomalu odezněly.
Mladší se odvážil opatrně se rozhlédnout po okolí. Nikde nikdo. Stejně ještě deset minut seděli bez hnutí, dýchali jen povrchně a neodvážili se komunikovat jinak než pohledem.
"Jdem." Mladší se rychle podíval na hodinky a co nejtišeji se prodral z keře. Starší ho namáhavě následoval. "Fajn. Tudy." Mávl mladší rukou k severu.


"Kolik?" zahučel ten starší. Poslední tři kilometry za svým společníkem trochu zaostával.
"Ještě aspoň deset." Mladší se neohlížel a vytrvale šel dál. Automatický pohyb, monotónní, pravá, levá, zvednout, položit. Ve skrytu duše doufal, že tma skryje jejich černé uniformy ještě alespoň na pár hodin. Moc dobře věděl, že deset neujdou. Jen se snažil toho staršího motivovat.
"Kde myslíš že sou?"
"Všude."
"Hm. Asi. Aspoň nás neuvidí."
"Možná."
"Určitě."
"Pohni."
"Jo." Zahučel a sotva znatelně přidal do kroku.
"Neslyšíš něco?" chytil toho mladšího za rukáv. Kopec se zdál být nekonečný.
"Ne."
Štěklo to a kolem nich hvízdla osamělá kulka. A další ji následovaly. "Dělej!" mladší jím trhnul a táhl ho šikmo do kopce. Nestačil mu a často klopýtal, těžké boty se bořily do rozměklé půdy.
Mladší si nevšiml kamene a zakopl o něj. Tvrdě dopadnul na zem. "Běž!" odstrčil podávanou ruku. Těžkopádně se zvednul a škrábal se do kopce za tím starším, který ho předběhl. "Pohni!" strčil toho staršího do zad, jak se snažil zrychlit a dostat je co nejdál od hrozícího nebezpečí. Drápali se šikmo kopcem nahoru, snažili se najít alespoň částečný úkryt za stromy a mezi větvemi. Měsíc byl poloskrytý za mraky a poskytoval jim dostatek stínu, ve kterém se mohli schovat. Možná jen díky němu je ještě netrefili. Starší upadl. "Dělej!" mladší ho chytil za uniformu a tvrdě jím smýknul. "Vstaň!" trhnul jím znovu. Tentokrát jeho uniformu nepustil a klopýtal kopcem dál, jeho společník těžce dusal za ním.


Křoví před nimi zašramotilo, jak se z něj vynořilo několik postav. Překvapeně zabrzdili. Už nemělo cenu dál utíkat. Ne když na ně mířilo několik poloautomatik. Starší je poznal, i když byli jejich majitelé napůl skrytí ve tmě. Už ani neměli sílu na další útěk. Utíkali příliš dlouho.
Jeden z nich jim pokynul, aby si klekli. Padli na kolena s rukama za hlavou. Nehnuli se, když je dva útočníci šacovali. Nebránili se, když jim vzali všechny zbraně. Letmo pohlédl tomu staršímu do očí. Matný svit měsíce dopadl skrz listy stromů na jeho tvář, která byla přízračně bílá a strnulá. Všimnul si, že se na něj ten mladší dívá a na vteřinu se na něj podíval. Světlé oči byly klidné, smířené s tím co bude.
Nehnuli se, když na ně cosi nesrozumitelně křičeli. Tomu staršímu to bylo jedno. Všimli si že je zraněný a zjevně je to potěšilo. Jeden z rebelů ho kopnul do zraněného boku a rozesmál se, když se ten starší zkroutil bolestí. Nepromluvili ani když je bili.


Donutili je vstát. Ucítili šťouchnutí puškou do zad, dostatečně důrazné, aby pochopili že mají jít. S rukama za hlavou klopýtali z kopce, na opačnou stranu než oba chtěli jít. Ten mladší nepromluvil, okázale ignoroval tu trochu krve, která mu z rozbité hlavy stekla do oka. Šel dál a mlčel.


Přinutili je si kleknout čelem ke zdi. Nevěděli, že jejich tábor je tak blízko. Jinak by se mu vyhnuli větším obloukem. V týhle se džungli se člověk snadno ztratí. Starší vypadal ztrhaně. Poslední dvě hodiny se sotva vlekl a rebelové ho několikrát udeřili, aby šel rychleji.
Chvíli zamyšleně studovat strukturu zdi. Drsná, hrubá omítka, místy otlučená nebo začernalá. Otočil se k tomu staršímu aby mu něco řekl, když inkasoval další ránu pažbou seshora do ramene. Rána jím otřásla, ale nevykřikl.


Tma ustoupila a slunce se pomalu probouzelo. Po táboře se rozprostřelo zlověstné šero nadcházejícího dne. Z okolních lesů stoupala pára a chuchvalce mlhy se povalovaly nad rozblácenou zemí.
Mladšímu zakručelo v břiše a žaludek se svíjel hlady. Uvědomil si, že více než tři dny pořádně nejedl.
Podíval se na staršího. Díval se na něho bez výrazu, jen prázdné oči bez života. Mladší se na něho pousmál. "Dobře to dopadne." Starší jen pokývl hlavou a otočil se zpět ke zdi.


Přišli k nim a donutili je vstát. Puškami je dostrkali doprostřed tábora, na udusanou rozmoklou cestu vedoucí kamsi do džungle. Světlooký se opřel o mladšího. Napůl zkroucený bolestí těžce visel na ramenou svého přítele. Najednou se cítil starý. Strašlivá únava na něho dopadla v plné tíze a snad tomu napomohla i velká ztráta krve.
Pobídli je, aby šli. Mladší vykročil směrem, kterým je strčili. Ta vzdálenost mezi nimi a milosrdnou džunglí se zdála být nekonečná, ačkoli to bylo stěží padesát metrů. Nohy se jim bořily do rozbahněné cesty a podkluzovaly pod tíhou těl, která nesly. Viděl před sebou svobodu, chtěl se rozběhnout a zmizet v džungli. Najednou pocítil nával nenávisti a odporu k ruce, která mu těžce spočívala kolem ramen. Vlna odporu k tomu staršímu, co se sotva vlekl po jeho boku. Dvacet metrů…deset….
"Pojď. Už tam skoro sme." Zachytil ho rukou kolem pasu, aby neupadl a táhl ho dál.


Chladným ranním vzduchem šlehly dva výstřely.



Ptáci v lese tiše zpívali, když dva rebelové přehodili pušky přes záda. Zafoukal vítr a na dvě čerstvě navršené hromady hlíny spadlo pár listů. "Blíží se podzim." Poznamenal jeden. Sebrali lopatu a odešli zpátky do tábora. Na krku se jim pohupovaly malé vojenské známky a odrážely od sebe chladné ranní světlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mystérieuse | Web | 19. listopadu 2008 v 9:28 | Reagovat

brr. krásně napsaný, ale smutný... a realistický.

2 Scope | E-mail | Web | 19. listopadu 2008 v 21:26 | Reagovat

Nevím kam to zařadit. Ať už styslově, dějově nebo příběhově. Asi snad jen do mé paměti.

SKVĚLÁ PRÁCE DĚVČE!

3 Leito | Web | 22. listopadu 2008 v 14:23 | Reagovat

díky díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama