Hey!
Lei mi před chvílí poslala svou mini-povídečku... možná drabble, možná ani to ne... prostě mě požádala, abych jí něco uveřejnila. Kývla jsem.
A tak to máte tady... i když lamentovala, že to psala v šest ráno (ano, věřím Ti to, bobku :P), aspoň tady máte něco na čtení - ale zase... mrzí mě, že tu ode mě dlouho nic nebylo. Ale já to změním... časem.
Musím ale ještě podotknout, že se mi moc líbí...
MORNING
V tu chvíli utichla střelba a hlavy všech vojáků se otočily k východu. Skryté mezi kopci, sotva viditelné, vycházející slunce obarvilo mraky do ruda. Pomalu a lenivě přešlo nebe z tmavé do sytě modré, svítání, magický přelom noci a probouzejícího se dne. Jemné mráčky klidně si plující po obloze získaly narůžovělý nádech. Pomalu, pomaličku se z rudé stávala růžová až pak, v jednom momentu dopadly na vyprahlou zem první paprsky čerstvého slunce a rozzářily ji dozlatova. Slunce obarvilo i oblaka prachu, která vířila na zemi a odletovala od těžkých vojenských bot, které v něm šlapaly, a zabarvilo je do zlatohněda. Na zem dopadly dlouhé stíny, které se budou zkracovat, dokud slunce nezačne k odpolednímu zase líně klesat.
Dva z těch stínů se na sebe výmluvně podívaly. Odvrátily hlavy od vycházejícího slunce, které už brzy osvětlí napáchané škody. Pozdvihli zbraně a štěkavý zvuk nové střelby vytrhl všechny z kouzelného okamžiku probouzejícího se dne. Všichni vzali zbraně a opětovali nepřátelskou střelbu, otočení ke slunci téměř zády.
A zlatohnědý prach líně poletoval mezi nimi, jemně vířil a usazoval se na tělech padlých, které teď osvětlovalo měkké ranní slunce.
Jak už jsem řekla, je to prostě úžasný. Jedním slovem absolutně perfektní. A není to jen blábol o tom samým, já v tom vidim víc. Jsi v tomhle psaní moc dobrá, bobe, tak určitě pokračuj. :) P.S. ILY (You know *in love*)