It doesn't hurt me.

10. října 2009 v 20:10 | Buff |  The girl's diary
And if I only could,
Make a deal with God,
And get him to swap our places,
Be running up that road,
Be running up that hill,
Be running up that building.
If I only could, oh...



Jinak hezký a klidný večer.
Nemohla jsem nezačít refrénem mé oblíbené písně od Placebo, která dokonce zazněla v Bones. No, je možné, že od té doby se mi líbí. Ale to nevadí.
Ehm, víte, jelikož je mé PS hluché a nemůžu se k němu dostat z velice jednoduchého důvodu, a sice proto, že mi nejede vlastní počítač kvůli nepřipojenému káblu, budu vám tu zřejmě spamovat o svém ironickém a znevýhodněném životě.
Ah, čím začít... Je toho tolik, čím bych ráda poctila váš volný čas, ale pochybuji o zdatném překousnutí jeho obsahu, z čehož vyplývá, že se zmiňovat raději nebudu.
...
Život je skutečně fajn. Tedy, jak pro koho, samozřejmě.
Když se tak zamyslím (ne, v tuto chvíli to nebolí), není o čem polemizovat, o čem diskutovat. Život je prostě daný a už záleží pouze na dané osobě, jakou cestou jej projde. Jakou cestu si vybere.
A já si stále nemůžu vybrat. Přebíhám z jedné na druhou, vracím se a přitom jdu vpřed, bloumám a otáčím hlavu do věcí dávno zapomenutých.
Do událostí, které pro mě už dávno neexistují a neměly by být podstatné pro mé já. Pilotužel, opak je pravdou a já se stále cítím jako idiot, jenž není schopen přeskočit tu pomyslnou díru mezi minulostí a přítomností.
Možná je moc velká. Možná moc hluboká. A možná ještě temnější, než se na první pohled zdá. Protože není důvod bát se. Není důvod to neudělat. I když...
Já to zřejmě nechci udělat, nechci jít dál i přesto, že bych měla.
...
Měla bych se vzdát. Vzdát neuvážených snů a iluzí. Ty mi zkušenosti nepřinesou, naopak je spíše zaženou co nejdál to jde.
Prostě začít žít. Nehledět na to, co nechci, za to co mi chybí.
Ale proč mi chybí, když mi ublížil, i přesto, že mi dokonale ublížil. A to jsem s ním strávila všehovšudy pouze 5 dní.
Zdálo se mi o něm. Včerejší noc. Viděla jsem jeho úsměv. Teda, spíš ta jeho grimasa vypadala jako úšklebek, jakoby se mi vysmíval. A já se ptám proč...
Stejně mi nikdo neodpoví. On teď někoho má. A ani se neuráčil se o tom zmínit. Řekla mi to sestřenka.
Skvělé, opravdu skvělé.
Neměla bych se k tomu vracet.
Byl to jen sen... jen sen. Přitom si přeju, aby se stal skutečností.
But this is only a dream which wishes a small girl to thing come true.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mystérieuse | 11. října 2009 v 11:39 | Reagovat

netruchli... doufám že se ti brzo uleví, i když nevím jak poradit... snad co pomáhá mně je sledování nebo čtení True Blood, to uabere spoustu času a dokonce u toho člověk i přemejšlí (-> nemá čas se trápit jinejma věcma)

2 Jenny |blogová kámoška ♥ FB | Web | 11. října 2009 v 18:47 | Reagovat

Jo... život je daný a záleží jen na nás, co bude dál. Zbytečně bych se netrápila tím, co bylo. To už nezměníme. Ale můžeme ovlivnit to, co bude - jestli něco bude. V tomto článku na mě působím velmi melancholicky. Seber se holka  ;-)

Sry, že se zas eotravuju, ale co bude s tou sbírkou? Máš ještě zájem nebo ne? Chci vědět, na čem jsem.

3 Žirafka | Web | 11. října 2009 v 19:52 | Reagovat

Krásný design ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama